Od prosince se českými artovými kinosály, kluby, ale také hospodami nenápadně pohybuje film nazvaný Gorila. Jeho tvůrci rezignovali na běžnou distribuci a doufají, že se jim podaří zopakovat relativní divácký úspěch filmového zpracování Pelcova undergroundového románu ...a bude hůř, šířeného obdobným způsobem. Co do šance na průnik mimo okruh zasvěcených to však má Gorila opravdu těžké. Film sice vznikl na základě jedné z nejlepších českých divadelních her posledního desetiletí Harila, ta ovšem na rozdíl od kultovního A bude hůř… zůstala širší veřejnosti známá jen málo. Stejně jako její autor René Levínský a divadelní soubor Nejhodnější medvídci, jehož členové v divadelní i filmové Gorile účinkují.
Dramatik René Levínský (41) patří už od devadesátých let k nejpozoruhodnějším postavám českého divadla. Navzdory tomu, že si cestu k popularitě komplikuje tím, že hry důsledně podepisuje různými pseudonymy: méně informovaní diváci tak vůbec netuší, že se pod barvitými jmény Šimon Olivětín, Samuel Königgratz, Leo Egerstein nebo Helmut Kuhl skrývá jediná osoba. Levínský se drží stranou i proto, že už od roku 2000 působí jako matematik na německých univerzitách; nejprve ve Freiburgu a od roku 2006 v Jeně v Ústavu Maxe Plancka pro ekonomii, kde se zabývá teorií her. „Teorie her formalizuje interakce mezi živými bytostmi (lidmi, primáty, ale i bakteriemi), jejich rozličné individuální volby popisuje jako strategie a následně hledá takové strategie, které jsou současně vzájemně optimální a vytváří rovnovážný stav. V Jeně používáme jako subjekty experimentů studenty, v Lipsku hrají stejné hry s primáty,“ říká ke své profesi Levínský.
Nic pro daňového poplatníka
Levínského přítomnost v českém divadle však odchodem do Německa přerušena nebyla. Coby autor zůstává klíčovou postavou Nejhodnějších medvídků, jeho dosud nejoceňovanější hra Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou pronikla po úspěšném divadelním nastudování „havlovského“ režiséra Andreje Kroba na repertoár velkých měšťanských divadel a dočkala se i filmové podoby. Navzdory tomu je nápadné, jak málo zapadá Levínský i Nejhodnější medvídci do kolejí, v nichž se naše divadlo obvykle pohybuje.
Formálně amatérský soubor (s poněkud kuriózními kořeny na Fakultě jaderné fyziky ČVUT) se na rozdíl od naprosté většiny nezávislých či alternativních skupin důsledně drží stranou grantového systému, a bez jakéhokoli přispění z veřejných peněz vznikla dokonce i filmová Gorila. Tento přístup Levínský razantně zformuloval už v souvislosti s jejím divadelním předobrazem: „V životě by nás nenapadlo žádat o dotace. Proč by měl daňovej poplatník platit chlapíkům, který nesrozumitelně huhlaj o menstruaci goril?“
Nejhodnější medvídci se ale běžným zvyklostem vymykají především po umělecké stránce. Přestože v posledních letech pravidelně spolupracují s profesionály nebo poloprofesionály, udržují si důsledně punc domácké rukodělnosti a technické nedostatky dovedou proměnit v přednost. Díky tomu se jim daří překračovat hranice amatérského divadla a jejich premiéry jsou navzdory patině technické neumělosti událostmi, které berou vážně i divadelní profesionálové.
Sympatickou urputnost prokazují Medvídci také dlouhodobou podporou běloruského Svobodného divadla. S jeho členy se Levínský seznámil v roce 2006 v Německu a přátelství vyvrcholilo poloilegální výpravou do Minsku, kde Medvídci za okolností připomínajících undergroundové akce v dobách nejtužší normalizace zahráli loutkovou inscenaci Kašpárek, četník koločavský. Ze Svobodného divadla se v následujících letech stal fenomén, který přesáhl hranice Běloruska. Když ale byli někteří jeho členové po domácích volbách v roce 2010 spolu s dalšími opozičními osobnostmi zatčeni a uvězněni, soubor odešel do zahraničí a dnes má stálé sídlo v Londýně.
Levínský k tomu s odstupem říká: „Náš vztah byl specifický v tom, že Medvídci byli jediným divadlem, které bylo schopno odehrát představení v bytových divadlech v Minsku. Byly to krásné, až dojemné večery, kdy se nám podařilo vytvořit zdání normality. To teď již bohužel nepřipadá v úvahu. Nyní je podstatné dostat Andreje i ostatní z vězení.“ Zbývá dodat, že v současné době Levínský připravuje pro Naivní divadlo Liberec hru na motivy pohádek, které ve vězení sepsal právě jím vzpomínaný uvězněný kandidát na běloruského prezidenta Andrej Sannikov.
Nejsme nezávislí, jsme mimo
Levínského hry klamou tělem. Zatímco čistě jazykovými kvalitami zaujmou hned na první poslech (v tomto ohledu u nás Levínský nemá konkurenci), na svůj druhý plán upozorňují podstatně nenápadněji. Nepozorným divákům tak může snadno uniknout, že se pod zdánlivě nezávazným absurdním povrchem a autorovou zálibou v banalitě skrývá vážné sdělení. Stejně jako to, že Levínský je svým neokázalým způsobem jedním z nejzarputileji společensky angažovaných autorů českého polistopadového divadla.
Z trochu jiného úhlu pohledu je zase charakteristické to, jaké potíže mívají s Levínského texty profesionální scény. Ironickou banalitu nádražáckého opusu Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou dokázala Krobova formálně jednoduchá a téměř ostentativně neherecká inscenace povýšit na mimořádně zábavný a zároveň hořký obraz nepěkného stavu češství „deset let poté“. Zato filmová verze režiséra Pavla Göbla se v dobře míněné snaze příběh oživit a rozehrát minula s rafinovaně insitním kouzlem hry zcela fatálně.
O přednostech i problematických místech Levínského a medvídkovské poetiky výmluvně svědčí filmová Gorila. Když se loni Göbl (pod pseudonymem Pavel Sličný) pustil do natáčení dalšího filmu podle Levínského divadelního textu, snažil se na rozdíl od Plácačky postupovat co nejdůsledněji v souladu s medvídkovským „home made“ stylem. Výsledkem je snímek, který může být zážitkem poněkud matoucím, ne-li dokonce iritujícím. Gorila je výtvor přiznaně nízkonákladový a po technické stránce se dopouští lapsů téměř edwoodovských (máme-li připomenout tvůrce nejbizarnějších béčkových filmů všech dob); o amatérsky toporném herectví ani nemluvě.
Balancuje tak sice až na samotné hraně trapnosti, zároveň je ale zřejmé, že si tvůrci jsou všech nedostatků dobře vědomi a snaží se je vzít do hry jako stylotvorný prvek. Určitě to není ideální způsob, jak oslovit mainstreamové publikum, jisté však je, že na rozdíl od neslané nemastné Plácačky je Gorila snímkem skutečně „medvídkovským“.
Příběh čtveřice přestárlých pankáčů, kteří za doprovodu bubnové palby rebelských a protikapitalistických frází unesou ze zoo gorilu Kisoro, „aby mohla svobodně menstruovat“, je sám o sobě tak vyšinutý, že svádí k tomu, aby byl chápán jako čirá absurdita. Tím spíš, že protagonisté skončí v čelistech žraloka plujícího v Orlické přehradě a ještě předtím na účet osvobozené gorily natáčí lukrativní zoofilní porno. Pod křiklavým povrchem se ale skrývá sarkastické podobenství o potrestané zradě ideálů. A v ještě hlubší vrstvě lze Gorilu chápat i jako ironickou připomínku, že lpění na vznešených ideálech může být směšné i tehdy, když to jejich hlasatelé myslí zcela upřímně. A že když se idealisté pokusí přejít od velkohubých sloganů k činům, může to být docela nebezpečné.
Gorila předvádí sympatické odhodlání nejít na ruku ani divákům, kteří by jako programoví odpůrci mainstreamu měli představovat její přirozenou cílovou skupinu: u stárnoucích pankáčů a aktivistů všeho druhu si Levínský ironickým filmem o aktivistických pankáčích moc nešplhne. Když Gorilu srovnáme s Pelcovými vzpomínkami na heroická léta undergroundu, vynikne kontrast dvou alternativních snímků zřetelně i navzdory tomu, že si v řadě ohledů mohou být docela blízké. Není to však jen případ Gorily. Sebevědomá schopnost stát si na svém a nenaslouchat „hlasu doby“ vždy patřila k základní výbavě jak Reného Levínského, tak Nejhodnějších medvídků. I s odstupem lze citovat Levínského deset let starou odpověď na otázku, zda se jako divadelník cítí nezávislý: „Kdybych měl mluvit o NM, nikdy bych nepoužil slovo ,independents‘, ale leda tak ‚outsiders‘. NM jsou jednoduše mimo.“
Autor je redaktorem Světa a divadla.
René
Levínský
Narodil se 6. 8. 1970. Na ČVUT vystudoval teoretickou fyziku, v oboru se zabývá teorií evolučních her a experimentální ekonomií. Je spoluzakladatelem divadelního souboru Nejhodnější medvídci, pro který napsal osm her. Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou a Harila byly zfilmovány Pavlem Göblem.